Jakub Schikaneder – Životní příběh

Jakub Schikaneder se narodil v Praze 27. února 1855 jako druhorozený syn manželům Karlu a Leokadii Schikanederovým. Otec Karel Fridrich (1811–1871) působil nejprve jako vojenský písař, roku 1836 byl jako vojenský invalida propuštěn do civilu a pracoval jako úředník celní správy, později povýšil na asistenta c. k. hlavního celního úřadu v Praze. Matka Leokadie (1819–1881), rozená Běhavá, pocházela z rodiny učitele školy u Sv. Jiljí.

Skromné domácí poměry měly i svou druhou tvář, neboť Schikanederova rodina disponovala silnou divadelní tradicí sahající hluboko do poloviny 18. století. Do Prahy Schikanederův rod přivedl v roce 1819 Jakubův dědeček, zpěvák, herec, skladatel a dramatik Carl Joseph Schikaneder (1773–1845), synovec Emanuela Schikanedera (1751–1812), autora libreta Mozartovy opery Kouzelná flétna. Jeho pět dcer v divadelní tradici pokračovalo a pouze jediný syn – Jakubův otec – si zvolil jistější zaměstnání ve státních službách. Jakub tedy vyrůstal v uměleckém prostředí, kde jeho tety, sestřenice i starší bratr Karel působili jako herci a zpěváci. Úspěch a slávu ovšem často střídal úpadek a bída. Snad zde můžeme hledat počátky silného sociálního cítění, které se objevuje v Schikanederově malířské tvorbě. Také Jakub Schikaneder projevoval v mládí herecké i hudební nadání. Výtvarný talent mohl získat z matčiny strany, její bratr byl malíř Antonín Běhavý (1811–1860), který ovšem zemřel v době, kdy byl Jakub ještě dítě. Dalším vkladem rodinného česko-německého prostředí byla jazyková vybavenost, v obou jazycích Jakub Schikaneder mluvil i přemýšlel stejně.

Schikanederův život je pevně spjatý s Prahou, bohužel žádný z domů, kde žil, se nedochoval. Jeho rodný dům čp. 698 v Masné ulici na Starém Městě byl zbořen již roku 1887. Rodina se během Jakubova dětství často stěhovala. V letech 1856–1857 bydleli v domě čp. 951 v Růžové ulici na Novém Městě, v roce 1860 se přestěhovali na Staré Město do čp. 726 na nároží Dlouhé a Hradební ulice a od roku 1869 bydleli na Havlíčkově (dnešním Senovážném) náměstí v čp. 994.

V polovině roku 1871 zemřel Jakubův otec a sociální situace rodiny se výrazně změnila k horšímu, což dokládá i fakt, že vdova pobírala chudinský příspěvek od pražské radnice. Od roku 1872 bydlela matka se syny v čp. 186 na nároží Dušní a Masařské ulice v Josefově na okraji Židovského Města. V té době již Jakub druhým rokem studoval na pražské Akademii u profesorů Josefa Matyáše Trenkwalda, Antonína Lhoty a Jana Sweertse. Mezi jeho spolužáky a přátele patřili malíři Emanuel Krescenc Liška, Mikoláš Aleš, František Ženíšek a sochař Josef Mauder. Skupina mladých umělců navštěvovala tehdejší Ungrovu kavárnu (pozdější Unionku) na Ferdinandově třídě.

V roce 1878 Schikaneder na pražské Akademii absolvoval a 1. července téhož roku mu byl vydán cestovní pas pro německé státy, Francii a Anglii. O jeho cestách nemáme žádné bližší informace, ale zcela jistě navštívil Paříž a delší čas setrval v Mnichově, kde na něj silně zapůsobilo dílo slavného krajana Gabriela von Maxe.

V roce 1880 se společně s přítelem Emanuelem Krescencem Liškou zúčastnil soutěže na výzdobu Královské lóže Národního divadla. Rozhodnutím poroty získali zakázku na zhotovení tří vlysů na téma panovnických rodů v Čechách (Přemyslovci, Lucemburkové, Habsburkové) pro pánský salon Královské lóže. Po požáru divadla v roce 1881, ač nedošlo k jejich poškození, byly nahrazeny dílem Václava Brožíka. Stárnoucí Schikaneder údajně vzpomínal s hořkostí, že výbor ani neuznal za vhodné oběma malířům sdělit, že s jejich prací nadále nepočítá.

Neutěšená finanční situace v první polovině osmdesátých let přiměla Schikanedera i k různorodým zakázkám. Do časopisů Ruch, Světozor a Zlatá Praha přispíval kresbami, v roce 1883 ilustroval epickou báseň Adolfa Heyduka Za volnost a víru. Spolupracoval také s architektem Antonínem Wiehlem, pro něhož v roce 1882 navrhl sgrafitovou výzdobu domu čp. 94-XII na Královských Vinohradech (zbořeno). V roce 1884 na objednávku městské rady znovu namaloval technikou al fresco, podle původních předloh Josefa Führicha, cyklus obrazů křížové cesty na Petříně.

Ambice prosadit se jako malíř na domácí i evropské umělecké scéně Schikanedera neopustila. Na podzim roku 1882 vystavil v Lehmannově salonu v Praze monumentální (250 x 400 cm), dnes nezvěstné plátno Pokání Lollardů (Bekhardské procesí, Modlitba kajícných), které v následujícím roce představil na výstavě v Mnichově a v roce 1884 ve Vídni. S ohledem na mezinárodní prezentaci zvolil Schikaneder historický námět náboženské sekty shromážděné za branami města k modlitbě nad hranicí zapálených knih. Schikanederova očekávání se naplnila, doma dosáhl odborného ocenění, když přední výtvarný kritik Miroslav Tyrš obraz označil jako mimořádné umělecké dílo, a prodej do zahraničí (údajně do Wiesbadenu) přinesl finanční ocenění.

5. července 1884 se v kostele sv. Mikuláše ve Vršovicích Jakub Schikaneder oženil s Emilií Nevolovou (1859–1931), dcerou Josefa Nevole, úředníka dráhy v Praze. Po svatbě se přestěhoval do bytu manželky v čp. 640 na rohu Rubešovy a Jungmannovy (dnešní Vinohradské) třídy na Vinohradech, kde žil až do své smrti (dům zbořen v 80. letech 20. století). V květnu následujícího roku se manželům Schikanederovým narodil syn Lev Jan, který však po několika dnech zemřel na vrozenou slabost.

V roce 1885 byl Schikaneder jmenován asistentem Františka Ženíška na Uměleckoprůmyslové škole v Praze, později vedl speciální školu pro malbu květin a po Ženíškově odchodu na pražskou Akademii, v roce 1896, převzal ateliér dekorativní malby. Místo profesora mu umožnilo v průběhu devadesátých let podniknout opět několik studijních cest po Evropě. Opakovaně navštívil Paříž, ale vydal se také až na Sicílii. V roce 1895 společně s Josefem Thomayerem procestoval Anglii a Skotsko. Není bez zajímavosti, že Schikaneder mluvil anglicky. Podílel se také na výzdobě interiérů expozic Uměleckoprůmyslové školy na Světové výstavě v Paříži v roce 1900 a o čtyři roky později v Saint Louis.

Na konci prvního desetiletí 20. století se Schikaneder z veřejného života stáhl do ústraní a své obrazy již na veřejnosti nevystavoval. Věnoval se nadále výuce na Uměleckoprůmyslové škole, která probíhala i během 1. světové války. Do jeho ateliéru měl přístup úzký okruh sběratelů a přátel, k nimž patřil například lékař a spisovatel Josef Thomayer, advokát Leopold Katz, lékárník Karel Vostřebal, starosta Prahy Josef Rotnágl a právník Josef Šafařík. Zemřel náhle 15. listopadu 1924 ve věku 69 let.